baner baner
Silent Hill
Silent Hill

www.ign.com

Dvojí život Angely J.R.

Silent Hill vlastní tvorba Příběh se přímo netýká Silent Hillu, pozn. autora
Je 25. říjen 1990, jmenuji se Angela, bydlím v New Port- landu , je mi čerstvých 16let, jsem obyčejná holka, čer- ný přeliv s krátce střiženou patkou a v uchu několik stříbrných náušnic. Na sobě mám své oblíbené černé síťo- vané punčochy, sukni pod zadek, vysoké boty s ozdobným šněrováním ........... Jsem prostě taková obyčejná hol- ka, říká moje máma - ,, smích ". Moji mámu mám opravdu moc ráda. Chystáme se společně vyjet na víkend. Když jsem si pozorně prohlédla před odjezdem toto místo na obrázku z novin, trochu mě zamrazilo. Bylo tam napsáno, že na jednom z břehů jezera leží staré opustěné rodinné sídlo. Bylo postaveno na přelomu 17. století za účelem dětského sanatoria pro duševně choré. Pak už nic. Pro krista, na žádný duchařský historky přece nevěřím. Zapnu si discmana a vrazím si sluchátka do uší. Vyjíždíme čas- ně ráno, počasí je pochmurné, po silnici nás smáčí déšť a stěrače jedou naplno. Jedeme v černém terénním jeepu, naše cesta má společný cíl - víkend k vysněnému jezeru. Přijíždíme se soumrakem ke starému dřevěnému mostu, spo- jující lesní cestu s jezerem. Musíme si opravdu roz- myslet, jestli pojedeme dál, prkna jsou již velmi stará. Vylezu z auta a jdu se sama podívat, zda můžeme projet, ale po pár metrech se mi pod nohama prkna bortí a já mám co dělat, abych odtud co nejrychleji vypadla. Jsem tro- chu otřesená, i když se sama sobě divím, povahově jsem poměrně silná. No nic, zapadnu zpět do auta. Obě sedíme jako zařezané. Co budeme dělat? Zeptám se zklamaným hla- sem. Nevím, zazněla odpověď. Po dlouhém dumání jsem vy- jekla, pojedeme do motelu !! a ráno uvidíme. S osvobozu- jícím souhlasem mé matky zabořím nohu do pedálu od ply- nu. Se zařazenou zpátečkou pomalu couváme ze šikmého ná- jezdu. Co to je ?? Sakra !! zařvala jsem, píchly jsme !! Ve stresu zapomenu zatáhnout ruční brzdu a auto svojí vahou sjíždí na okraj mostu. Není vidět na krok, vylezu ven, napůl vybitá baterka sotva svítí, občas s ní musím pořádně zaklepat, aby bylo alespoň chvíli vidět. Ano, je to pravé zadní kolo. Kleknu si s heverem v ruce v té hnusné tmě na kolena. Když se snažím vytočit šrouby, zaslechnu podivné vrzání prken, přehlušující vše, co jsem doposud slyšela. Prkna se rozevírají a tma, která se pod nimi skrývá, pohlcuje vše živé. Krev mi buší ve spáncích. Auto se začíná třást. Zakřičím několikrát do prázdna ,, mami, maminko " !!? Začínám si rvát své dlou- hé vlasy, chomáče mi zůstávají v dlaních, slané slzy mi rozežírají tvář. Černé stíny pod očima se pomalu rozpíjí v krvi mé matky. Bože, co se to tu děje, lapám po dechu, nemůžu dýchat. Mé oči zastírá bílá mlha, která prostupu- je ven na povrch. Spolu s ní okolo poletuje černý popel, který ještě chvílemi prohořívá, než dopadne na syrovou zem. Dřevěná podlaha se rozestupuje do tvaru spirály. Není kam jinam jít, otřu si ubrečené oči a s tyčí od he- veru a baterkou v ruce sestupuji po točitých, železných schodech do útrob neznámého světa. Je to děsivá scéna, nikdy bych nevěřila, že něco takového existuje. Deprese střídají pláč. Chci se vrátit, ale schody se nade mnou každým krokem uzavírají, není cesty zpět. Rozhlížím se kolem a odněkud k nohám mi padá malé torzo panenky bez hlavy. Dětský pláč mě stále táhne k potrubí starého vý- měníku. Na zemi se choulí malé dítě, které se drží ru- čičkou dětského, ošuntělého kočárku. Kolečko už nedrží tak pevně, jako dřív. Je to ustrašená holčička, vyděšená k smrti. Na můj pohled nereaguje. Posvítím na ni tlume- ným světlem baterky a postupně rozpoznávám detailnější obrysy jejího těla.Mastné kaštanové vlásky se vlní podél jejího obličeje. Na nahém tělíčku má modrý kabátek s bílou krajkou okolo krku. Kolik ji asi může být ? 3 ro- ky ? Pouze se na mě dívá bez pohnnutí svýma vystrašenýma očima, které vypadají jako dva černé uhlíky. Vypadá sko- ro jako já, v mžiku mi prolétne hlavou. Vzpomenu si na své dětství. Jediné, co je na ni čisté, je zlatý přívě- šek, co má zavěšený na krku. Položím panenku zpět do ko- čárku. Zadívám se naposled do očí děvčátka a pomalu od- cházím. Po chvíli pociťuji mráz po celém těle a zvláštní chlad v mé dlani. Ohlédnu se, co to zbůsobilo. Vedle mě stojí to malé dítě, které se ručičkou drží svého kočárku I když má nožicky bosé a sedřené do krve, táhne mě z bí- lé mlhy ven. Je to divné, přestávám se bát, existence malého, bezbranného dítěte v tomto světě mě uklidňuje. Jsme na konci mlhy a déšť mi začíná smáčet vlasy, prší. Procházíme postupně zahradou obklopenou dětskými hroby s kamennými náhrobky.Opatrně kráčíme po kluzských, kamen- ných schodech k velkému domu. Kočárek poskakuje za námi sem a tam. Kolečko dále nápor nevydrží a pomalu se od- kutálí někam dolů mezi hroby. Je to bizardní podívaná. Už jsem tenhle dům někde viděla, ale kde ? Nemůžu si vzpomenout. Nechci do něj vstoupit, zmocňuje se mě úz- kost. Na dveřích se houpe zrezivělá cedule s nápisem - Sanatorium pro duševně choré. Obě vstupujeme do velké haly s recepcí, jenž nevykazuje žádný život. Pod zchá- tralou nástěnkou s klíči od pokojů leží pod nánosem prachu kniha s datem 1741. Otevírám ji, je mi povědomá. Je to kniha hostů. Otáčím s ní v ruce a z hřbetu vypad- ne několik uvolněných listů. Jeden z nich seberu a nas- tavím ho proti plamenu svíce. Kdo ji zapálil ? Co ?? to snad ne !! Je tam napsáno jméno mojí matky Sarah J.R. Je to náhoda ?, co to je za blbost, mumlám si. Ke každé ná- vštěvě je přiřazené číslo pokoje. Zvědavost mi nedá, mr- knu okem směrem k nástěnce. Vidím, že několik klíčů tu chybí. Svíce postupně dohořívá, za chvíli se zde obě o- citneme po tmě. Volám na děvčátko, nikdo nepřichází ani se neozývá, pouze ozvěna se vrací odkud vyšla. Zřejmě zatím sama s rozbitým kočárkem bloudí někde po temných chodbách sanatoria, pomyslím si. V přítmí zakopávám o invalidní vozíky a stojany s infusemi. Studený pot mi stéká po tváři, občas vidím cosi se modrého mihnout na konci chodby. Procházím patra, zkouším otevírat všechy dveře, jenž tu jsou. Kromě několika odemčených ošetřoven se nemůžu nikam dostat. Zbývá poslední patro, které od průchodu oddělují železné mříže s visacím zámkem. Třesu s nimi. Jít dolů po schodech zpět je pro mě nepředstavi- telné, strašně se bojím. Zkusím starý výtah na konci chodby, do kterého za jízdy naskakuji. Tep mi v něm vy- lítne na maximum. Projíždím pomalu všechna patra, je to celá věčnost, modlím se, abych už byla dole. Je to celá věčnost, výtah dorazí s velikým rámusem do přízemí. Rozhlížím se a tichým krokem se vydám k nástěnce, nasypu všechny klíče do kapsy a poklusem se vracím k výtahu. Ale už nechce jet. Sakra. Musím jít nahoru po schodech zpět. Ruce se mi třesou, zkouším klíče jeden po druhém. Po několika pokusech zpozoruji na druhé straně zamčených mříží tentýž kočárek, který tak dobře znám. Jak se tam dostal ? Za oprýskaným rohem tmavého schodiště slyším tichounký pláč. Nemohu se soustředit, zadržím dech, je- nom mé srdce bije do ticha. Je to dětský pláč. Posadím se na studenou zem, vložím hlavu do dlaní, jsem unavená, chce se mi spát. Na svém rameni opět pociťuji tentýž chlad jako předtím, škubnu sebou, pomalu otočím hlavu. Stojí za mnou v kabátku ta malá ubrečená holčička, hladí mě po vlasech a ukazuje mi baculatými prstíky na otevře- nou bránu, za níž pořád stojí porouchaný kočárek. Prom- nu si oči a postavím se vyčerpaná na nohy. V kočárku le- ží panenka, tentokrát má hlavu nasazenou na trupu. Je to stejná panenka, jakou jsem dostala k narozeninám od své maminky, když jsem jako malá ležela v nemocnici. Je při- krytá zažloutlou peřinkou s malými, barevnými motýlky. Zvednu ji, abych si ji mohla lépe prohlédnout. Na útlém krčku se jí třpytí zlatý medailon, který předtím měla holčička u sebe. Otevřu ho, není v něm nic jiného než trojmístné číslo. Už nechci stát na místě. Hořím zvěda- vostí si prohlédnout poslední patro sanatoria. V jednom z pokojů vidím dvě malá, dětská tělíčka v bílých košil- kách, mrskající se ve svých postýlkách. Ostatní jsou prázdné, peřinky se povalují rozházené po chladné zemi. Některé kožené popruhy připevněné k postýlkám jsou již značně zpuchřelé. Kovové destičky s vyrytými jmény upad- ly dávno v zapomnění, lékařské zprávy malých pacientů jsou vzorně založeny v dřevěných truhlících. Objevuji dveře s čislem 326. Pochopila jsem, že stojím před čís- lem z medailonu, který mám v kapse. Opřu se zlehka o dveře a vyděšená k smrti vcházím do místnosti s bílou dlažbou, místy popraskanou, vypadající jako nespočet pa- vouků, které spřádají své sítě. Umyvadlo je naplněné až po okraj špinavou vodou, která prosakuje z podkroví. Nu- tkavým pohledem se dívám stále na jedno místo, je to pravděpodobně lůžko, jenž je umístěno za bílou plentou. Odtáhnu ji a vidím, jak ležím na lůžku připevněná širo- kými pásy.Vidím,jak se mi víčka klíží, upadám do spánku. Nelze se tomu vyhnout. Promodralá ústa se mi snaží něco říci, slovům nerozumím, ivot střídá smrt Jsem mrtvá,děv- čátko mi studenou ručičkou zatlačuje oči.Omdlím.zdají se mi překrásné sny, nechci se vrátit do reálného světa, chci stále snít. Nebuďte mě, ne, ještě ne !! Vidím roz- kvétající louku s pestrobarevnými motýli,létám s nimi do oblak,je to krásný pocit. Bohužel stále slyším volat své jméno - Angelo, Angelo !! jsem s tebou. Vzbuď se. Snažím se udržet oči stále zavřené a snít dál.Ale někdo mě stá- le volá,jsem zvědavá, kdo to může být ? Hlas je mi pově- domý. Povoluji pevně sevřená víčka, otvírám oči a v roz- pitém obrazu slz vidím svoji mámu, která se nade mnou sklání.Podává mi panenku s modrým kabátkem s bílou kraj- kou okolo krku. Chci vstát a maminku obejmout, ale kože- né popruhy kolem mého těla mi nedovolí žádný pohyb.Poly- kám další prášky a znovu usínám. autor P.K. 21.5.2011