baner baner

www.ign.com

      

Deník Carla Morisse část druhá

Silent Hill vlastní tvorba
Tajemná energie mě teleportuje skrz tělo do místnosti z mapy, ve které jsou rozmístěna oválná zrcadla. Pozorně si je prohlížím, každé je z nich je zamazáno tmavou krví Prsty setřu jedno z nich, abych viděl, co se v něm skrý- vá. V tom momentě začne v jednom ze zrcadel praskat a opět z něj vystupuje ta samá dívka, která mi tentokrát podá ampuli s krví. Po té se podlaha pode mnou rozevře a já se propadám do černé díry. Tělem prudce narazím na kamennou desku obřadního stolu pod kostelem, u kterého jsem před chvílí byl. Vyleju krev z ampule do poháru a kamenná deska se zatřese takovou silou, až praskne a od- kryje tělo ležící dívky, kterou znám ze svých dětských vzpomínek. Místo očí má prázdné důlky, ze kterých drob- nými praménky stékají kapky krve. V ruce svírá medailon s vyrytým jménem Isabel. Po přečtení se od nikud začíná zvedat mrazivý vítr, ve kterém se vše točí jako v obrov- ském víru. Z dívky vylézá démon a ze strany hlavy mu vy- stupují rohy, na kterých se zmítají malí ďáblové. Musím neustále uhýbat obrovským pařátům ďábla, které se mě snaží zabít. Kulky z revolveru se cíli ale vyhýbají. Ne- mám šanci, to je můj konec. Z posledních sil beru do ru- ky obřadní dýku a zabodávám ji do srdce démona. Vše nás- ledně utichne a já se jdu podívat na místo, odkud vše vzešlo. Tělo dívky se začíná postupně rozkládat. Červi mají svůj hodokvas. Chce se mi zvracet, něco odpornější- ho jsem ještě neviděl. V kamenném hrobě zbyly jen kous- ky rozloženého masa. Bože to je děs ! Mám výčitky svědo- mí, přemáhají mě depresivní pocity. Co když za tu zkázu můžu já ? Pod zbytky střev cosi září, ano, je to medai- lon, co měla dívka v ruce. Vyčerpán po boji s démonem se hroutím k zemi pokryté třpytivými, červenými krystaly písku. Když se proberu, bez váhání a rychlým krokem vy- běhnu zpět po schodech k oltáři. Překvapeně zírám, že je zde čisto a ze všech koutů na mě padá posvátná atmosféra očistce. Už tady nechci být ani minutu. Po chvilce pře- mýšlení se rozhoduji definitivně opustit tohle prokleté místo a jít dál. Pevně rozhodnut procházím ulicemi na- lézt někoho živého. Pod lampou pouličního osvětlení na- lézám stopy hluboko zaryté v závěji čerstvého sněhu. Na první pohled to vypadá jako lidská stopa. Opravdu mě za- jímá, komu patří a jsem zvědavý, kam mě asi zavedou. začíná hustě chumelit a stopy se postupně ztrácí pod vločkami těžkého sněhu. Hystericky zrychluji krok, ne- přestávám udržovat tempo. Stopy ,ale nadobro ztrácím. Zmocňují se mě sebevražedné myšlenky. Nechci tu již být, padám na kolena do bílého sněhu. S omrzlými prsty roztá- čím bubínek revolveru, chladný kov si přiložím ke spánku a zmáčknu spoušť. Beznadějná euforie pocitů projede mým tělem. Jsem mrtvý ? ptám se. Po chvíli čekání otevřu oči a začínám vnímat realitu. S údivem a určitým zklamáním zjituji, že stále žiji. V agónii vzteku mačkám spoušť dokud se bubínek revolveru neotočí celý dokola, slané slzy mi stékají po tváři. Je mi jasné, že náboje již dávno nemám. Bezmocně se postavím na roztřesené nohy a pokračuji dál. Má cesta již nemá žádný cíl. Stále se mo- tám dokola. Zkouším opět dveře v ulicích, bohužel všech- ny jsou zatlučené masivními prkny. Nemám šanci se někam dostat. Prochladlý se schoulím k rohu okapní výpusti a usínám. Vše se mi znovu vrací, víčka mi těkají pod tíhou děsivých snů. Po mělkém spánku ucítím ranní teplé paprs- ky slunce. Poprvé mám úsměv na tváři. Vidím před sebou ten samý dům u jezera, ve kterém jsem nedávno byl a ne- mohl ho znovu najít. Po opětovném prohledání se rozhodnu zůstat. Dům je vybaven vším potřebným, zásoby potravin jsou sice omezené, ale na čas postačí. Je to už necelý rok, co tu žiji, ale ven stále nevycházím. Vše pečlivě zapisuji do svého deníku. Za poslední dva měsíce jsem toho v noci moc nenaspal, slýchám totiž zvláštní zvuky z místnosti, do které jsem se po celý rok neodvážil vstou- pit. Ano, je to ta místnost s oválným zrcadlem, ze které mi naskakuje husí kůže. Chci zjistit, co to je, slibuji. Je ponurá noc, venku leje, okenice bouchají o dřevěné rámy oken a já se vydávám dlouhou chodbou s červeným ko- bercem s bíle vyšitou výšivkou SH na jeho lemu k pokoji, kterého se tak bojím. V tichosti odemknu dveře a lehkými kroky vstoupím do místnosti. Je tu tma. Sirkami rozžehnu knot petrolejové lampy, abych mohl pozorněji prozkoumat místnost. Má mysl mě neustále svádí pohlédnout na zrcad- lo. Musím se rozhodnout. Připraven na cokoliv se konečně otočím proti zrcadlu.Tentokrát se z něj, ale vynoří hla- va malé Isabel, která se na mě dívá s nepříčetným výrazem Její tvář se pomalu začíná měnit v totální zrůdu. V mís- tě pro oči jí planou dva obrácené kříže, na kterých se zmítají ohněm sežehlé zárodky ďáblů. Skrz obnažený nos vidím její bělavé kosti, které mají podobu satana. Zvra- cím, nejde to zastavit. Dýkou bodám bezmocně do její od- porné hlavy a snažím se ji z mého těla setřást. Po mar- ných pokusech si vzpomenu na medailon, který mám stále u sebe. S medailonem v ruce třesu před hlavou, která už nenese známky nevinné dívky. Přiložím medailon na čelo lebky a po několika vteřinách se začínají kosti monstra rozpadat, lebka již nedrží svůj tvar. V posledním momen- tě se mi spodní čelist zakusuje do mých zad v blízkosti páteře. Musím se okamžitě vytrhnout zbytkům čelistí a bez váhání se rozhodnu dýkou probodnout lebeční kost kte rá je prosáklá páchnoucí krví. Čelist povolí a rozpadne se v prach.Je konec,nechci nic vidět,už toho bylo dost ! Vybíhám z pokoje na ulici a z vykousnutého svalu na zá- dech se mi proudem valí krev. Rozhlédnu se překvapeně kolem sebe, venku už je zase sychravý podzim. Listí opa- dává a já s nesnesitelnou bolestí usedám k okraji silni- ce. Držím v ruce svůj notes, do kterého píšu poslední řádky, pro toho, kdo muj deník bude snad jednou číst. To, co jsem jsem zničil, je pouze moje vize, naděje pro lepší život. Nevím jestli je zničeno vše, co ...? Nechť je zapomenuto místo navždy, které plodilo tolik zla.... autor P.K.