baner baner
Silent Hill
Silent Hill

www.ign.com

Deník Carla Morisse část první

Silent Hill vlastní tvorba Deník Carla Morisse část 1/2
Jmenuji se Carl Moriss, podle mého deníku je úterý 1974 a už celý měsíc bloudím ulicemi Silent Hillu. Nevím, jak jsem se sem dostal a co tu dělám, ale vím, že tu nejsem náhodou. V dálce září jakýsi obchod s výlohou, ze které na mě problikává malá přenosná televize. Na ni se obje- vuje dětská postava, na kterou padá stín starého, koste- la. Beze jména na mě volá a malou ručkou přivolává. Kdo to je, přemýšlím a rozhlížím se zvědavě kolem sebe. Cítím podivný chlad. Zorničky se mi začínají adapto- vat na zvláštní, bílý opar, který proniká všemi zákoutí- mi. Posadím na dřevěnou lavičku, a přemítám o tom co jsem viděl. Pevně rozhodnut se vydávám prázdnou ulicí. V husté mlze občas zakopnu o nějaký pytel s odpadky Co- pak to nikdo neuklízí ? říkám si. Přes ulici slyším zvo- ny, které dávno upadly v zapomnění.Zastavím se před bra- nami kostela. Nevím, mám-li vstoupit. Po dlouhém váhání udeřím párkrát klepadlem o kované dveře. Už jsem nedou- fal, že někdo přijde. Dveře se pomalu a ztěžka otevřou a mezi nimi spatřím malou dívku. Její bílá paže, jako čer- stvě padlý sníh, mně naznačuje, že mohu jít dál. S úža- sem ve tváři zjišťuji, že na zdi za oltářem jsou skvrny zaschlé krve. Ani nedýchám a otáčím se k povědomé dívce pro vysvětlení. Jsem tu ale sám. Říkám si, jestli to ne- ní ona, která se mi snažila z televize určit směr. V žá- ru svíce si všimnu podivného železného mechanismusu. Je to jakési okultní zařízení. K čemu asi patří ? Je to pu- zzle, které mě asi někam zavede, a třeba ukáže kudy mám jít. Ale jedno místo na něm je prázdné. Jsem bezradný a nemám tu věc, která tam chybí. Prohledávám chaoticky místnost od rohu k rohu, co bych tam mohl použít, ale není tu nic. Kromě shlédnutí několika krvavých obrazů na zdi mi nezbývá, než se vydat z kostela ven. Procházím úzkou uličkou mezi domy spojené rezavou brankou s těžkým visacím zámkem. Vezmu si do ruky odhozenou tyč, ležící v trávě a několika ranami zámek urážím.Projdu tmavou lejí stromů s podivnými tvary, které mě zavedou do dětského parku. Na dětské houpačce, potřísněné krví, nalézám sta- rý revolver s vyrytými iniciály SH. Okolo ní je na zemi pohozeno pár nábojů. Zkřehlými prsty nacpu náboje do bu- bínku a se zbraní v ruce a pocitem jistoty se vracím stejnou cestou zpět. Zkouším namátkou dveře jednoho ma- lého obchůdku. Je to řeznictví, zřejmě jediné v tomto městě. Dveře jsou ale zamčené. Zklamán z prázdnoty města přecházím na hráz jezera, kde stojí starý vysoký dům, v jehož okně pohlédnu na stín a bez váhání zavolám,ale ja- ko kdyby můj hlas končil v nějakém časoprostoru.Není nic slyšet, žádná ozvěna, prostě nic. Instinktivně nahmatám nalezený revolver a pozvolna se vydám prozkoumat dům a jeho obyvatele. V chodbách se pohybuji opatrně ve stínu starých lamp. V jedné z místností stojí podivně vypada- jící oválné zrcadlo, se kterým jde otáčet okolo své osy. Otočím s ním a nevěřícně zírám na siluetu stejné dívky, která mně otevřela dveře kostela. Podává mi minci, na jejímž rubu je vyryt Démon. V momentě, kdy přijmu minci, se dívka ztrácí v bílem oparu. Schovám ji do báglu a po prohledání zbylých místností vycházím z domu ven. Začíná svítat. Pokládám si otázku, je to slunce nebo moje před- stava ? Nevím. Stále nerozumím tomu, co mě to tu neustá- le táhne dál a kdo mě potřebuje. Pořád se točím v uli- cích dokola, už nemám kam jít. Chci se vrátit zpět do domu, ale jakoby cestu někdo vymazal z mapy. Opět slyším tajemné zvony, které jsou tak zatraceně blízko. Odbíjí pronikavě, palčivé, vysoké tóny. Hlavou mi probíhají vz- pomínky událostí, kdy jsem byl jako malé dítě přítomen vražednému, okultnímu obřadu, kde se na obětním oltáři bezmocně zmítala malá dívka. Proč jsem tam byl a kdo mě tam přivedl, když jsem byl malý, nevím, to si už nepama- tuji. Po odbití zvonů začínám vnímat realitu a vydávám se znovu do kostela. Opět si vzpomenu na tu okultní věc, kterou jsem objevil při první návštěvě. Intuitivně vylo- vím minci z batohu a vložím ji do prázdného místa toho šíleného puzzle. Bohužel ani tentokrát se nic nestane. Zkouším nervózně točit s mincí. Náhle se ozve cvaknutí a pod oltářem se rozevře dřevěná podlaha. Bez váhání ses- tupuji po práchnivých, točitých schodech do útrob skle- pení. Pod schody objevuji zamčené dveře. Pomocí revolve- ru rozstřelím zámek a vcházím do krvavé lázně. Všude ko- lem je cítit pach z čehosi. Po zdech se zmítají hnilobou napadení červi, kteří hledají svého hostitele. Opatrně se proplétám starým haraburdím, ano, je to odložený in- ventář kostela. Po zdech jsou pověšené různé obrazy, které svojí malbou připomínají okultní praktiky nábožen- ských sekt. Z každého výjevu vytékají potůčky krve. V jednom obrazu nacházím zabodnutou okultní dýku. Vytáhnu ji a zaslechnu hluboko v nitru chodeb dětský, trýznivý výkřik. Snažím se nedýchat, po těle mi stékají krůpěje potu rozpité krví. Černou stokou se dostávám k místu, které jsem viděl ve svých dětských vzpomínkách. ,, Co s tím mám sakra společného " ? ? Na obřadnímu stole s po- divnym otvorem je položen obřadní pohár, zakrývající za- prášenou mapu. Na mapě je označeno černou tuší místo, které budu muset s určitostí navštívit. Ale kam mám jít ? ptám se. Cesta tu není, obcházím zdi, ale nic ne- vidím. Všimnu si plamene svíce, jenž mihotavě poskakuje sem a tam. Říkám si, musí tady být nějaký otvor. Zahléd- nu nepatrnou trhlinu, kterou zkouším holýma rukama roz- bít, ale bolest je tak veliká, že musím přestat. Vyndám dýku a začnu vydrolovat staré spáry v kameni. Po několi- ka hodinách konečně prolézám vyhrabaným otvorem do úzké- ho tunelu, ve kterém lezu jako červ. Je to dlouhá kana- lizační šachta. Po pár metrech je žebřík, po kterém prolezu do místnosti patologie, kde kromě mrtvol, jenž jsou ve značném stádiu rozkladu, jsou také poházené ige- litové pytle, naplněné krví. Mrazící boxy už dávno nevy- kazují žádnou činnost a z tlejících těl se line nesku- tečný smrad. Prohlížím si řadu mrtvol přikurtovaných ko- ženými popruhy k nemocničním lehátkům, na nichž rozpoz- návám v obličejích znetvořený zdravotní personál. Jsou to zdravotní setřičky místní nemocnice.Prozkoumámvám po- stupně mrtvoly a rozházené chirurgické nástroje, když v tom je slyšet za mými zády šustění igelitového pytle.Oto čím se, jedna z přikurtovaných mrtvol se v pytli začíná hýbat, jako by mi chtěla něco říci. Přistoupím k jejímu nemrtvému tělu, kde je vidět mezi jejími žebry průzor do jaké si místnosti.Čím více se nakláním,tím více cítím ne odolatelou touhu vstoupit do průzoru skrz mrtvé tělo.