baner baner

www.ign.com

Po stopách ,,Deníku" část první

Silent Hill vlastní tvorba strana 1/2 O 25 let později - 1.část, volné pokračování Deníku Car- la Morisse. V městečku Silent Hill se od doby smrti Car- la Morisse moc nezměnilo ................ pozn. autora Toho času bylo podivné období. Čarodějníctví se provozo- valo ve větší míře. Nebylo těžké vzkřísit něco, co bylo už dávno mrtvé. Podivné okultní sekty získávaly v té do- bě svou moc a pokračovaly ve své činnosti. Z městečka Silent Hill byli vybíráni lidé, kteří se stávali často oběťmi podivných náboženských rituálů. Mé jméno je John Krash, přes rameno mám hozený vojenský hadrový pytel, který mi daly ctihodné sestry Sv. Mikuláše na cestu z místního sirotčince, kde jsem strávil celé své dětství. 10 let jsem musel odpracovat jako ministrant za výchovu a milosrdnost řádu. Mezi články nažloutlých prstů od ci- garetového kouře znač. Sinkler otáčím místy zašlou foto- grafii svého rodného domu. Vzpomínám si, že mi rodiče zemřeli, když mi bylo 5 let při autonehodě. Žil jsem v něm krátkou dobu se svou starší sestrou, která mě do ur- čité doby vychovávala a chránila od všeho zlého. Bohu- žel, naše cesty se rozešly poté, co se jednoho dne ne- vrátila domů. Nic o ní nevím. Naposledy ji jakýsi člověk viděl odjíždět toho dne v džípu ven z města. Vzpomínky na mou sestru se mi pomalu rozplývají pod náporem emocí. Je mi smutno, jsem sám. Pokračuji v cestě a míjím místní kostel, kde vždy přesně znělé zvony, odbíjely svůj čas. Jediné, co mě opravdu trápí je, jak snesu pohled na svůj dům. Vcházím do tmavé uličky před naším domem. V dálce vidím cosi ležet na chodníku. Vypadá to, jako malá kra- bička. Přibližuji se, ale není to, co jsem si myslel. Zcela jasně rozeznávám starý notes, jehož obal nese zná- mky starých časů. Opatrně vezmu notes do rukou, ale již při prvním doteku se listy rozpadají. Na první pohled jsou vidět jakési tmavé skvrny, podobající se otiskům lidských dlaní. ,, Je to zřejmě zaschlá krev ", napadá mě. Zahledím se mezi řádky a snažím se přečíst písmo, které patří člověku, jenž to zde zanechal. Písmo je z části nezřetelné, některé listy již podlehly zkáze. Ko- nečně se mi podaří přečíst jméno autora a majitele, je to Carl Moriss. Se zatajeným dechem zjištuji, že je to jeho deník. Zmateně listuji jednotlivými stránkami a rozpoznávám jakési kresby, vidím tu náčrt kostela, okul- tní místnost a jiné pro mě nesrozumitelné tvary. Opatrně ovinu deník do lněného šátku a vložím do vaku. Začíná se stmívat a já konečně vcházím nesměle do svého domu ..... Po krátké prohlídce jdu do místnosti, kde měla moje mi- lovaná matka svůj pokoj. Vidím, že její oblíbené zrcadlo je rozbité snad na tisíc kousků. Myšlenky se mi vrací zpět do doby, kdy si matka ráda večer česala před zrcad- lem své dlouhé vlasy. Všude kolem na modrém koberci jsou opět ty stejné skvrny krve. ,, Bože, co se tu odehrálo " ? Srdce mi tepe, litry krve rychle proudí mým tělem. Po krátkém rozhodování odcházím se spoustou otázek z poko- je. Žiju tu již něco přes 2 roky. Jsem samotář a nikoho k životu nepotřebuji. Mé jediné přání je, vrátit se do toho pokoje, sesbírat střepy a opravit matčino zrcadlo. Jedné noci nemohu spát, stále se převaluji sem a tam a v mé mysli se mi stále opakuje ... ,, Oprav to zrcadlo " ! Po dlouhém duševním boji se vydávám do pokoje se zrcad- lem, rozžehnu petrolejovou lampu a v nepravidelném miho- tání plamene sbírám střepy zrcadla. V pokoji je chladno, ruce se mi třesou, jsou 4.30 ráno a já stále hledám pos- lední střep do zrcadlové skládačky. Během hledání zakop- nu o něco hadrového. Cíleně pohlédnu na hadrový vojenský vak, který jsem tu poprvé odložil, když jsem se vrátil po letech domů. Ze zvědavosti zašátrám a uchopím šátkem omotaný starý deník. Ano, vzpomínám si, roztěkaně pobí- hám po pokoji a znovu listuji v deníku. Cosi padá na zem k mým nohám a já sbírám poslední úlomek zrcadla. S úža- sem jej vkládám do prázdného místa. Slyším, jak začíná venku hustě pršet a těžký smog usedá na dřevěné okenice, které se začínají s ohromujícím třískotem a neznámou si- lou zavírat. Snažím se je opět otevřít !!!! Nemůžu s ni- mi ale ani hnout. Dřevěná podlaha se mi pod nohama začí- ná vlnit, chci udržet rovnováhu, umírám strachy. Ze stěn pokoje se začíná chrlit krev, omítka se drolí na zem, začínám se brodit v podivné hmotě. Vyběhnu ven, ale vše co tu bylo, se proměnilo k nepoznání. Procházím dál chodbou, otřesen hrůzou, na jejímž konci narážím na ně- co, co tu nikdy nebylo. Jsou to podivné, točité schody, jenž vedou příkře dolů. Celé schodiště je prolité krví, připadá mi, jako kdyby vše okolo mě tančilo. Syčící hor- ká pára ožehává mé tělo. Bože, kde to jsem ? Což jsem si málo od svého dětství vytrpěl ? Začínám se dusit, nutí mě to utíkat stále dál a dál hluboko tam dolů. Na konci narážím přes hustý opar na dveře a ze všech sil dveře o- tvírám. S děsem a zároveň překvapen zírám na to, co bych nechtěl již nikdy v životě vidět. Na kříži visí moje sestra, je celá bílá, bez kapky krve. Její tělo nejeví vůbec známky reálného života. Na těle má vyřízlé čáry do podoby jména Carla Morisse a na nohou má napsáno číslo 313. Hroutím se s pláčem k zemi. CO se to tu panebože děje ?? V roztřesených rukou stále držím ten podivný de- ník. Odtrhnu kousek lněného šátku, namočím ho do tmavé krve na kříži a napíšu číslo 313 do deníku. Musím zjis- tit, kdo to udělal. Vracím se zpět po stejných schodech do chodby, která se mezitím změnila v tunel. Strachy u- tíkám, jak můžu až na jeho konec. Konečně vyběhnu ven do ulic Silent Hillu. Město je prázdné, jsem rád, že jsem unikl té hrůze. Nevím kam jít, procházím bezcílně měs- tem. Ve stínu domu se přede mnou zjevuje jakási silueta. Ano, je to žena a šedivé vlasy jí padají do tváře. Do rukou mi beze slova vkládá mapu. Co s mapou ?? Než se stačím vzpamatovat, žena mizí v ulicích temného Hillu. Podívám se na mapu a vidím červeným kruhem označené mís- to s číslem. Jsem unaven, chci se vyspat. Uléhám na pár hodin před malým obchodem na lavičku. Po hrozných snech se ztěžka probouzím do sychravého rána. Cesta mě přivádí k jezeru. Ale kde se tady vzalo ? Nikdy tu nebylo. Se- běhnu k přístavu a ze všech sil vesluji na malé loďce po hladině jezera na opačný břeh. Po necelé hodině se dos- távám na druhou stranu. Je to tu zvláštní, slyším podiv- né zvuky, které jsem ve svém městě nikdy neslyšel. Něco se ke mně blíží, je to klátící se monstrum a jde rovnou po mně. Snažím se utíkat, chytám se první železné tyče z oplocené části břehu jezera. Vší silou monstrum praštím do podivné hlavy. Cítím, že mě jeho kyselina, kterou mě stačil poplivat, rozežírá kůži. Pokračuji v cestě podle mapy, jenž mě vede k velkému domu. Nevěřím svým očím, je to starý sirotčinec, kde jsem jako malý chlapec vyrůs- tal. Ale vůbec nevypadá jako dřív. Vše je opět probarve- né krví, železné zdi jsou propleteny ostnatým drátem. V ruce svírám tyč a stále se strachy otáčím kolem sebe. Nemám klid, nejčernější představy se naplňují, vidím před sebou skupinu kolíbajících se monster. V duchu mě napadá, že čekají na svoji oběť. Musím tam ale jít, ces- ta vede přímo tam. Výbušnou silou mlátím kolem sebe až se dostávám do dveří 313. V roztrhaném křesle je zaklí- něná mrtvola jeptišky, v jejíž otevřených ústech má rů- ženec s malým mosaz.klíčkem. Vsunu s neskutečným od po - rem prsty do útrob vyhnilé ústní dutiny a klíček vyndám.