baner baner
Silent Hill
Silent Hill

www.ign.com

Krematorium

Silent Hill vlastní tvorba Příběh se přímo netýká Silent Hillu, pozn. autora
Je 21. prosinec 1978. V místním krematoriu pracuji tepr- ve několik dní. Beru si pouze noční služby. Jsem samotář a žiju si vlastním životem. Ve dne spím, v noci s velkým zebezapřením pronikám do podivného světa mrtvých. Netvr- dil bych, že je to otázka zvyku, zaměstnání mi bylo při- děleno. Kremační pece s nainstalovanými hořáky, zásobo- vány plynem, které lidské tělo spálí do dvou hodin na popel, zřídkakdy vychladnou. Spaluji zde lidi podivných existencí, ale ani malé děti nejsou vyjímkou. Do mrazí- cích boxů mi každý den pohřební služba ukládá mrtvá tě- la, která jsou zmrazena hluboko bod bodem mrazu. Vypada- jí zvláštně, těla postrádají barvu proudící krve, posmr- tná nachová barva pokrývá 90% těla. Jejich oči jsou pev- ně sevřena víčky, na kterých se v mezírkách řas třpytí zmrzlé krystalky ledu. Přetahuji si přes hlavu gumovou černou zástěru, která mě ochraňuje od přímého kontaktu s těly. Bílou rouškou si překryji tvář. Ano, musím dnes v noci provést žeh mladé dívky, kterou mi přivezli včera v noci okolo 11.00 hodiny. Listuji v úmrtním listu, ale nevidím poranění či nemoc, na kterou dívka zemřela. Po- časí venku je nemilosrdné, za okny márnice řádí sněhová vichřice, těžký sníh tluče do masivních oken. Je silný mráz, skoro 20 pod nulou, tváře ošlehané větrem mám ješ- tě trochu promrzlé. Není mi dnes nějak zvlášť dobře, mr- tvolné ticho táhnoucí se po celé budově, mě dnes dusí. Mám podivný pocit, který mívám málokdy. Pravidelný třes v mých rukou zastavuji lahví ginu. Opřu se o madlo žele- zného vozíku a postavím ho před chladící box. Černý py- tel zakrývající tělo má podivný tvar. Ale není mým úko- lem hodnotit, jak kdo vypadá. Věřte mi, není to vždycky pěkný pohled. Přetáhnu tělo na vozík, pouze kovový zip odděluje obsah toho, co se v něm skrývá. Promiňte, mys- lím pohled na člověka, který před nedávnem rozdával ra- dost všem, které měl rád. Zastavím vozík na tmavé chod- bě, kterou lemují dvě špinavá světla, jen pár černých můr bolestí zaklepou popálenými křídly o žhavé sklo žá- rovek. Místní klimatizaci v nepravidelných intervalech sepne časový spínač a s nesnesitelným bzučením se rozlé- há do ticha. Navigační cedule, jenž směřují k místu že- hu, již nevnímám. Těžkými kroky před sebou tlačím vozík, jehož kolečka občas poskočí, když vjedou do vydrolených rýh mezi dlaždicemi. Nasládlý zápach z postupně rozmrza- jícího těla začíná pronikat z pytle, zřejmě z nedopnuté- ho zipu na jeho boku. Cesta je poměrně dlouhá, musím projet celou budovou, míjím starý nákladní výtah, který je určen k přepravě levných kartonových rakví pro mrtvé. Ne každý má štěstí ulehnout do honosné rakve křížem zdo- benou, dubovými prkny stlučenou. Po krátkém rozjímání rozrážím vozíkem široké lítací dveře. Za nimi je umístě- na nerezová pec s robusními dvířky, na kraji ukotvenými černými panty. S pietní úctou vyndám z pytle tělo dívky a nechám ho před pecí na vozíku. " Bože ta je krásná, říkám si a pohladím ji po vlhkých vlasech ". Je mi stá- le nevolno, točí se mi hlava, žaludek mě nutí zvracet. Z posledních sil nastavím hořáky na požadovanou teplotu. Musím si na chvíli odpočinout, předávkován silnými seda- tivy ulehám opodál na odložený vozík a usínám. Vnímám, jak mi srdce v těle zpomaluje krevní oběh, nevím co se se mnou děje, špatně se mi dýchá, mozek se mi odkrvuje, upadám do bezvědomí. Procitám, vidím, jak se vznáším nad svým tělem. Prohlížím si sebe samého. Na vozíku, na kte- rém leželo mrtvé tělo dívky, nikdo není !!! Kam se podě- la ? ptám se sám sebe. Šokován zjištěním se jí vydávám hledat. Sesunu se na zem, nohy necítím, ale bezpečně vím, že stojím na pevné zemi. Probíhám tmavou chodbou krematoria, hodiny na zdi ukazují něco málo po jedné ho- dině ranní. Pomatený bezcílným blouděním otvírám mrazáky s mrtvolami. Ze tmy uslyším kroky, co se táhnou chodbou, ve které jsem před chvílí byl. Poklusem vyběhnu na chod- bu !! ano tam vzadu !! zpozoruji siluetu nahé dívky, která na mě kývá prstem a láká mě, abych šel dál. Dych- tivě se rozeběhnu, škobrtám nohama o zem, chvílemi přes- távám chodit a nepravidelně se vznáším opět do vzduchu. Jsem v podivném delíriu, nemám k tomu racionální vysvět- lení. Její cesta se ubírá zpět do místnosti žehu. Stačím si znovu všimnout hodin, jenž nemilosrdně ubíhají, je 6.15 ráno, to je čas, kdy odcházím z práce. Co tady stá- le dělám, proč nejdu domů ? Jsem zpět v kremační míst- nosti, vidím jak stále ležím nehnutě, jediné, co mě za- ráží, jsou odbržděná kolečka vozíku. Zřetelně na mé kůži rozpoznávám tu známou nachovou barvu, jakou mají všichni ti, co jsem je během pár dnů spálil na popel. Jsem vydě- šený k smrti, třesu svým tělem, jak smyslu zbavený, sna- žím se vstoupit do svého těla. Jsem zpět ????? Procitám, ale mám pocit, že už to nejsem já. Ležím na zádech nacpaný v tísnivém prostoru, na palci u nohy cí- tím připevněnou cedulku s mými iniciály, která se mi za- řezává do kůže. Jediná věc, co mě spojuje se světem, jsou dvířka, kterými proniká nepatrná část paprsků z u- mělého osvětlení. Kopu bezmocně nohama do stropu, křičím ze všech sil, ale nikdo mě neslyší. Rukama rozervanýma do krve od vyčnívajících trubek mlátím kolem sebe. V průzoru, kde světlo odráží část mých chodidel, se míhá pohublá mužská postava s černou zástěrou okolo pasu. Z- mocňuje se mě strach, nevím, co se bude dít. Dostávám křeče do celého těla. Záhy uslyším cvaknutí, ohlušující syčení z trubek, které jsem prve nahmatal. Jsou to pla- meny hořáku, které mě začínají pozvolna spalovat. Snažím se otočit na bok a vyhnout se smrtícím plamenům. Se sl- zami v očích se modlím ke Kristu. Teplo se mění v žár, 2000 stupňů spéká mé tělo. Je to zvláštní, chvíli to ne- snesitelně bolí, pak už nic, po pár vteřinách bolest přestává. Je mi to i celkem příjemné, spálená nervová zakončení už nepodporují bolest. Je pouze cítít zápach spálené kůže. Moje tělo přestává vzdorovat. Tuk z popra- skané kůže odkapává v pravidelných intervalech z ocelo- vého sýta, na kterém ležím, dolů do prostoru, kam propa- dávají spálené kosti všech, jenž tu již byli přede mnou. Naposled zalapám po dechu .... autor P.K. 21.6.2011